Na společenský, kulturní, strukturální, politický a mocenský kontext se dá nahlížet jako na provázané vrstvy, které společně „vyrábějí“ problém i pole možných řešení. Kulturní a společenské roviny určují, co se považuje za normální a žádoucí (sociální konstruktivismus), jaké obrazy a stereotypy cirkulují (stigma, rámování) a kdo má „hlas“ při pojmenovávání reality (hegemónie). Strukturální rovina se týká uspořádání institucí, pravidel a distribuce kapitálů a zdrojů (habitus, pole, symbolické násilí; strukturální násilí), včetně setrvačnosti („path dependence“) a efektů politik, které samy reprodukují nerovnosti. Mocenská a politická rovina zahrnuje viditelné konflikty zájmů, ale i méně nápadné formy moci – určování agendy, definic a expertních standardů (tři dimenze moci; vláda prostřednictvím znalosti, biopolitika). Intersekcionalita připomíná, že identitní osy (gender, třída, rasa/etnicita, věk, postižení) se s těmito rovinami protínají a kumulují znevýhodnění. Užitečné je také ptát se, „jak je problém reprezentován“ v jazyce a dokumentech, protože definice problému předurčuje, koho považujeme za odpovědného a jaké nástroje volíme. Celkově tedy kontext nefunguje jako kulisa, ale jako mechanismus, který problém ustavuje, legitimizuje a stabilizuje.