Příklad z praxe – klub seniorů
Ve svém výzkumu se zaměřuji na prostředí klubu seniorů, který nepůsobí jako formalizovaná sociální služba, ale představuje prostor neformalizované péče. Péče se zde odehrává v každodennosti: koordinátorky zajišťují program a podporu, členové si navzájem pomáhají, naslouchají si a společně vytvářejí prostředí, které brání sociální izolaci. Pro seniory má tato forma péče zásadní význam, protože je často jednou z mála možností, jak udržovat pravidelný sociální kontakt.
Na konkrétním příkladu lze uvést situaci, kdy koordinátorky doprovázejí členy při aktivitách nebo jim pomáhají orientovat se v programu. Nejde o zdravotní výkon, ale o péči ve smyslu vztahové podpory. Z hlediska teorie neformalizované sociální práce (Janebová, 2014) lze tento klub chápat jako aktéra, který, aniž by se profiloval jako sociální služba, významně přispívá k prevenci sociálního vyloučení.
Porovnání formalizované a neformalizované péče
Moje zkušenost z praxe ukazuje, že formalizovaná péče v institucích (např. v pobytových službách či nemocnicích) má tu výhodu, že nabízí profesionalitu, odborné postupy a garance kvality. Na druhé straně však často dochází k redukování péče na technický výkon a ke ztrátě lidského rozměru. Neformalizovaná péče, jak ji vidím v klubu seniorů, je naopak postavená na autentičnosti vztahů, participaci a přirozené vzájemnosti, ale zároveň může být křehká – nemá jasně dané struktury, chybí jistota kontinuity a je ohrožena, pokud koordinátorky či dobrovolníci vyhoří.
Můj osobní postoj
Za klíčové považuji, aby formalizovaná i neformalizovaná péče nebyly vnímány jako protiklady, ale jako komplementární formy. V prostředí organizací sociálních a zdravotních služeb by měla být formalizovaná péče obohacována o principy etiky péče – tedy naslouchání, respekt k individualitě a posilování autonomie. Neformalizované formy, jako jsou kluby seniorů, považuji za nenahraditelný prvek podpory, který pomáhá překlenovat mezery tam, kde instituce z podstaty nemohou zasáhnout.
V konečném důsledku péči chápu jako sdílenou odpovědnost mezi profesionály, rodinou, komunitou a samotnými lidmi, kteří jsou jejími příjemci. Péče, aby byla skutečně účinná a důstojná, musí být chápána nejen jako služba, ale především jako vztah, v němž jsou všichni aktéři vzájemně propojeni.
-
Péči chápu jako proces, který zahrnuje nejen odborný výkon, ale především vztahovou dimenzi – odpovědnost, pozornost a respekt k potřebám druhého člověka. Proto se v akademickém prostředí užívá označení „péče / care“, aby byl zachycen širší koncept, jak jej rozvíjí etika péče (Gilligan, Tronto).
-
V prostředí zdravotnických služeb bývá péče nejčastěji spojována s odborným výkonem a léčbou. Je zde silně přítomný medicínský model, který se zaměřuje na diagnózu, léčebné postupy a standardy kvality. Silnou stránkou tohoto pojetí je profesionalita, odbornost a garance bezpečnosti pacientů. Slabou stránkou však může být redukce člověka na „případ“ či „soubor symptomů“, což vede k odlidštění péče a k omezenému prostoru pro participaci pacientů. V mém výzkumném zaměření (reforma psychiatrické péče) je toto patrné např. v tom, že pacienti často nemají dostatek prostoru pro rozhodování o své léčbě a jejich hlas nebývá rovnocenně slyšen.
Péče v sociálních službách
V prostředí sociálních služeb se péče obvykle chápe šířeji – zahrnuje podporu sociálního fungování, prevenci izolace, podporu autonomie a začleňování. Na rozdíl od zdravotnictví je zde větší prostor pro participaci a vztahovou dimenzi péče. Organizace usilují nejen o uspokojení základních potřeb, ale i o podporu kvality života a důstojnosti. Silnou stránkou sociálních služeb je právě tato orientace na člověka jako na celek a snaha respektovat jeho životní kontext. Slabou stránkou bývá nedostatečné financování, personální poddimenzování a administrativní zátěž, které mohou oslabovat samotný vztahový rozměr péče.
Příklad z praxe – klub seniorů
Ve svém výzkumu se zaměřuji na prostředí klubu seniorů, které nepůsobí jako formalizovaná služba, ale představuje prostor neformalizované péče. Péče zde není vykonávána prostřednictvím profesionálních standardů, ale odehrává se v každodenních interakcích – členové si navzájem naslouchají, pomáhají si a koordinátorky vytvářejí rámec pro bezpečný a přátelský prostor. Taková péče posiluje pocit sounáležitosti a důstojnosti, i když není formálně ukotvena. V pojetí Radky Janebové lze klub chápat jako příklad neformalizované sociální práce, která přispívá k prevenci sociální izolace seniorů.
Můj osobní postoj
Za zásadní považuji, aby se formální zdravotnické a sociální služby i neformalizované formy péče doplňovaly. Zdravotnictví přináší nezastupitelnou odbornost a zajištění bezpečnosti, ale potřebuje být doplněno o lidský rozměr a participaci pacientů. Sociální služby mají blíže k etice péče a k podpoře autonomie, ale potřebují stabilnější systémové zajištění. Neformalizované formy péče, jako jsou kluby seniorů, pak vytvářejí prostor pro přirozené vztahy a komunitní podporu.
Péče proto podle mého názoru není jen „služba“, ale společenský vztah, který se odehrává mezi profesionály, rodinou, komunitou a samotnými příjemci péče. Kvalitní péče vyžaduje jejich vzájemnou spolupráci a sdílenou odpovědnost.