z toho vzniklo UVL, tím jak tomu dávám extrémní důležitost, jakože je to můj nejhlavnější projekt, můj smysl života a baseuju na tom svoji hodnotu tak mě to zabíjí. Každá kritka na to bude moje smrt a čím větší důležitost tomu projektu dávám tím víc kompulzí ve mě vyvolává a tím víc na něm nedělám a není z něj nic. Ten projekt může bejt geniální věc co vybouchne a pomůže několika lidem, ale může to bejt i píčovina ze který nic nebude. Nevím a je to jedna z největších nejistot co mě trápí a bezdůvodně ničí, nesmím svoji hodnotu dávat do tohohole projektu. Možná z něj něco bude, možná ne. Když nic neudělám tak se to nedozvím. Místo přemejšlení o budoucnosti co nemůžu nikdy vědět, bych se mohla soustředit na to si se při tom procesu bavit, dělat ho čistě pro sebe, a čistě pro naučení se, naučení se vůbec něco dokončit a procvičovat při tom mental fitness. Udělat něco i přes to že jsem měl tak dlouho problémy s OCD. když si dám nějaký absurdní vzdálený metriky pro to jestli jsem úspěšná a měním svět, budu z toho jen non-stop v píči že je nesplňuju. Jde jen o to co můžu splnit dneska nakonec, jak vidím každej může zejtra skončit mrtvej pod schodama. Nemusím vědět předem jak věci dopadnout a je OK když v tomhle životě inspiruju nakonec i jen jednoho člověka. Je OK že ten projekt nevyjde, může vyjít ten po tom a využiju v něm ty věci co v předchozím. Je OK udělat špatnej krok, řídit se špatnou value a pak iterovat podle reakce, to je život, lepší než neudělat nic. Dneska jsem tady a příští rok můžu bejt uplně jinde, kolem jinejch lidí, s jinou prací. Nic není guaranteed. Jsem svůj vlastní spasitel protože mě nikdo nespasí. Mentální zdraví je ironicky lehká a líná věc, sama si dělám v hlavě všechno těžší. V minulosti na můj mozek vím co působilo -- jít proti němu, dělat věci způsobem co se mu nelíbí, způsobem co vyvolává co nejvyšší nejistoty a bejt s tím v pohodě. Novou cestou.