Zásadně tedy platí, že pokud se věřitel A dovolá relativní neúčinnosti právního jednání mezi dlužníkem B a osobou C, tak v případě, že je žalobě o relativní neúčinnost vyhověno, neznamená to (na rozdíl od žaloby, kde soud řeší platnost/neplatnost jednání), že by se majetek právní mocí rozhodnutí, které určí[2] , že jednání dlužníka je relativně neúčinným, tento majetek vracel zpět do majetkové sféry dlužníka. Naopak – majetek i nadále zůstává v právní sféře nabyvatele C, ale exekuci pro vykonatelnou pohledávku věřitele A je pak možno vést na majetku, který nadále vlastní osoba C, nebo za určitých okolností dokonce osoba D, E, F (na kterou následně majetek, který původně vlastnil dlužník B, přešel). Okolnosti, za kterých může být odporovatelnost účinná i proti osobám D, E, F budou rozvedeny níže.