Starověká literatura, obzvláště starší, někdy vzdoruje moderním druhovým rozdělením. Například ve starých egyptských textech je obtížné rozlišit poezii od prózy, Egypťané pro tyto žánry neměli žádná označení a pojem, který pro ně užívali, zahrnoval celou beletrii. Zejména archaická starověká díla bývají proto do moderních jazyků překládána různým způsobem, jako poezie nebo jako próza. Zároveň nebyl dlouho vnímán rozdíl mezi fikcí, mytologií, teologií a historií.[17] Kritika mýtu jako pramene poznání a vznik dějepisectví postaveného na důvěryhodných a ověřitelných skutečnostech se pojí teprve s rozvojem klasické řecké vzdělanosti v 6. až 4. století př. n. l. Historik a geograf Hekataios z Milétu byl například znám svou snahou mýtická vyprávění racionalizovat a dobrat se skutečných událostí, která k jejich vzniku mohla vést.[18] Kromě mýtických příběhů a hrdinských eposů se ve starověké literatuře objevují modlitby, vzývání bohů a jiné náboženské texty, ódy opěvující jednotlivá božstva, panovníky či města, žalozpěvy, milostné texty, satira, naučné a gnómické texty a rovněž pohádky, nejrůznější zábavná a dobrodružná vyprávění a dramata. Většinu těchto žánrů nalezneme již v egyptském písemnictví.[19]