Please enable JavaScript.
Coggle requires JavaScript to display documents.
ETIKA POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍ (((Podstatou cloveka je jeho lidství. Cloveka…
ETIKA POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍ
ETIKA ODPOVĚDNOSTI
Základem etiky odpovednosti a zároven její nejvyšší mravní hodnotou je
Smysl a hodnota lidského života se projevuje ve vztahu k ostatním lidem.
vztah k druhému (viz E. Levinas).
Odpovednost jedince souvisí se stupnem (mírou) jeho svobody
a možnostmi rozhodovat se se znalostí veci (Jankovský, 2003, s. 71 - 85).
Odpovednost, sociální zretel (Anzenbacher, 2001, s.15 – 16,
Jedinec odpovídá za své chování a nese veškeré dusledky svého jednání.
3
Vztah cloveka k životu, úcta k životu (Jankovský, 2003, s. 112 – 115).
Otázky: Co je obsahem pojmu odpovednost?
Jak se projevuje pozitivní vztah k druhému?
SLUŽBA JAK VÝRAZ PRAKTICKÉ FILOZOFIE
v Evrope tvorí základ morální normy péce o staré, nemocné a postižené
v rodine krestanská tradice, která je založena na odpovednosti, kterou mají
mladí a zdraví za staré a nemocné.
Klícová slova: sociální péce – odpovednost – úcta – solidarita – princip
subsidiarity
Postavení pecujících rodin – ochota, ale zároven možnosti kvalitní
rodinnou péci bez újmy na životní úrovni poskytovat. Etika odpovednosti,
jejímž základem je vztah k druhému. Chtít, moci a umet pomoci.
MRAVNÍ JEDNÁNÍ A SVĚDOMÍ V DĚJINÁCH FILOZOFIE
Svedomí jako fenomén možnosti morálního hodnocení lidského jednání
(Jankovský, 2003, s. 31 – 37).
Co umožnuje morálku? (Thompson, 2004, s. 27 – 40).
Vztah mezi individuálním svedomím a sociálním étosem. Vzájemné
ovlivnování (Anzenbacher, 2001, s. 108 – 110).
Morálka - základní pojmy a vztahy - doplnit.....................................................................................................................................................................
DŮSTOJNOST Z FILOZOFICKÉHO HLEDISKA
UMÍRÁNÍ A SMRT
Otázka osobního umírání a neosobního umírání a smrti ve zdravotnickém
zarízení (viz Osobní umírání a lékarská smrt, in: Od narození do smrti. Etické
problémy v lékarství, MF, Praha 2000, s. 171-176):
„Hippokrates kdysi nabádal lékare k tomu, aby se vyhýbali lidem, jež
nemoc opanovala. Ješte pred deseti lety krcili lékari svými príliš širokými
rameny a ríkali: „Už se nedá nic delat.“ Dnes mohou být kritizováni, pokud
konstatují, že nekdo je beznadejne nemocný nebo že je péce marná. V dnešní
dobe lze poslední stadia života bez ohledu na stupen pokrocilosti lécit, trebaže
krátce a nesmyslne, pomocí technologií prodlužujících život. Lékarská smrt
tak neprichází jako projev smrtelnosti, ale jako poslední událost v rade
modifikovatelných biologických procesu.“
Filozofický aspekt umírání a smrti. Detabuizace problematiky umírání
a smrti. Smysl konecného lidského osudu. Život s podmínkou smrti.
6
Ritualizace umírání a smrti. Domácí model umírání bez profesionální odborné
péce – nemocnicní bez láskyplné úcasti rodinného kruhu ( Haškovcová,
s. 202-216).
Otázka: Jakou konkrétní podobu muže mít ritualizovaný proces umírání
v soucasné dobe?
Paliativní (útešná, zmírnující medicína) – ucelený a nadejný systém
pomoci umírajícím a jejich okolí.
Otázka: Co by meli zdravotníci delat, když je použití prostredku
k zachování života zbytecné?
Ochrana lidských práv a dustojnosti nevylécitelne nemocných
a umírajících (Charta umírajících) – viz Haškovcová, s. 217-222.
OTÁZKA SMYSLU ŽIVOTA A UTRPENÍ
Otázka smyslu života, jak jej chápe filozofická antropologie (viz Odehnal,
I.: Úvod do filozofie cloveka, s. 163-178): „Z hlediska lidství (humanity)
muže být smysl života spatrován v sebezdokonalování, potlacování
konzumního zpusobu života, v rozvíjení tvurcího prístupu k životu
a vyhnutím se extrémum krajního individualismu=negování všeho
Ze smyslu života vyplývá i smysl lidského utrpení. Jankovský, J.: Etika
pro pomáhající profese, s. 126: „Soucasnost preferuje jednoznacne zdraví,
mládí, úspech a výkon. Kvalita života se odvíjí práve od techto hodnot,
a proto také jakékoliv odkazy na význam utrpení, bolesti a nemoci pro osobní
rust každého jednotlivého cloveka jsou považovány témer za nepatricné.“
Otázka: Co nám v souvislosti s konecností života muže poskytnout pocit
naplnení?
Pastoracní péce jako duchovní péce neomezující se pouze na praktikující
verící a poskytovaná jenom duchovními. Pastoracní péce jako projev
holistického pojetí lidské bytosti. Pastoracní péce jako doprovázení
nemocných a umírajících, jako zmírnování jejich utrpení (viz Jankovský, s.
150 – 153).
Literatura: Jankovský, J.: Etika v pomáhajících profesích, Triton, Praha
2003
Haškovcová, H.: Lékarská etika, tretí, rozšírené vydání, Galén,
Praha 2002
LIDSKÁ PRÁVA
seznámit studenty s otázkou pojetí lidských práv, jak se historicky vyvíjelo
od Velké listiny svobod (Magna charta libertatum) v r. 1215 až po prijetí
Všeobecné deklarace lidských práv, prijaté Valným shromáždením OSN
v Paríži 10. prosince 1948
Obsah:
v historickém prehledu s durazem na spolecenský vývoj v 18. století
prezentovat snahy jednotlivcu a spolecnosti zabezpecit každému jedinci
takové životní podmínky, jaké odpovídají jeho schopnostem, práním,
vlohám, snahám a rozumu
7
vysvetlit vybrané postuláty Všeobecné deklarace lidských práv, jež
souvisejí s otázkou lidské dustojnosti, svobody, práv a povinností,
odpovednosti za vlastní ciny apod.
Klícová slova: Všeobecná deklarace lidských práv – svoboda – povinnost –
odpovednost – dustojnost
Pojem lidských práv jako historicky se vyvíjející problém. Vztah práv a
povinností. Všeobecná deklarace lidských práv z r. 1948 jako historický
mezník. Právo ochrany osoby pred vmešováním se ostatních jako nezbytný
predpoklad pracovníka v pomáhající profesi – pod rouškou snahy o bezpecí
a zajištení ochrany muže docházet k vmešování a manipulaci. Otázka
respektu k právu jedince na sebeurcení v myšlení a jednání znamená uznání
rovnosti a dustojnosti všech lidí.
Charakteristika lidské svobody v souvislosti s vulí, jednáním, rozumem
a poznáním. Viz Jankovský, J.: „Svoboda je již ze své podstaty spjata
s možností volby (chtením), jež se uskutecnuje na základe poznání. Clovek se
díky svému poznání orientuje ve svete, posuzuje ruzné možnosti, klady
a zápory, mnohdy i kalkuluje, až zvolí alternativu a prijme rozhodnutí. Je to
proces jeho seberealizace, kde hraje významnou úlohu rozum i vule.“
Smrt jako údel cloveka. Vývoj názoru na smrt (posmrtný život,
prevtelování apod.).
Historický vývoj pohledu na smrt (viz Aries, P.: Dejiny smrti, Argo, Praha
1999).
Smrt a nesmrtelnost – základní myšlenkové modely v dejinách metafyziky
(viz Scherer, G.: Smrt jako filozofický problém, s. 109-197)
„Vždyt nikdo neví, není-li snad smrt pro cloveka vubec nejvetším dobrem,
a prece se jí lidé bojí, jako by urcite vedeli, že je nejvetším zlem. Není to práve
ta odsouzeníhodná nevedomost, že si totiž clovek myslí, že ví to, co neví?“
(Platon, Obrana Sokratova).
Chápání života jako jedinecné príležitosti, osobního, nezamenitelného
poslání. Materiální hodnoty v kontrastu s hodnotami prožívání v konfrontaci
se smrtí.
Problematika smrti ve spolecnosti vedecko-technického pokroku (viz
Scherer, G.: Smrt jako filozofický problém, s. 19-55).
10
Vysvetlení pojmu: eutanázie (aktivní, pasivní, nevyžádaná, nedobrovolná),
DNR (do not resuscitate), dystanázie, Liwing will, asistovaná sebevražda,
prenatální eutanázie, sociální eutanázie aj. (viz Haškovcová, H.: Lékarská
etika, s. 222-232). Argumenty pro eutanázii. Argumenty proti eutanázii.
Faktory ovlivnující úvahy na téma eutanázie. Eutanázie jako etický problém
(Jankovský, J.: Etika pro pomáhající profese, s. 147-150).
Hodnocení aktu sebevraždy v antické spolecnosti, vliv krestanství na
postoj k sebevražde, názor osvícenství a v novoveku (viz Odehnal, I.: Úvod do
filozofie cloveka, s. 168-169). Suicidální jednání v ruzných fázích vývoje
lidského jedince. Sebevražda jako ztráta smyslu života
Etické filozofické systémy a jejich použití pro službu nemocným a
osobám s postižením
V prípade postiženého cloveka jde v prvé rade o problém cloveka jako
takového a až následne o jeho handicap: „Soucasnému pojetí péce a zejména
v rámci pedagogické rehabilitace odpovídá vnímání postižení jakožto dimenze
rozmeru života.“ (Jankovský)
V prípade postižení se nejedná o urcitou kategorizaci cloveka, ale o jednu
z možných dimenzí života. Vysoká míra tolerance multikulturní spolecnosti
muže pomoci chápat „odlišnost“ ne jako neco špatného, nýbrž jiného, stejne
opravnujícího k plnohodnotné existenci.
K problému muže hodne ríci prostrednictvím svých postoju multikulturní
filozofie spolecenských ved, jež pozitivne nahlíží na vztah odlišnosti ci
rozdílnosti: „Stejnost a rozdílnost se potrebují. Tím, cím jsme, jsme díky
vztahum s jinými. Vždyt osobní identita se utvárí vždy v dialogu. Pokud
jedinec nerozumí sob, nemuže rozumet ani druhým. Sebevedomí je dáno
rozsahem našeho poznání jiných existencí.“ (Fay, B.: Soucasná filosofie
sociálních ved, s. 48-61)
Jednotlivé etapy vývoje lidské spolecnosti v prístupu k jedincum se
zdravotním znevýhodnením (podle Jesenského, J.: Andragogika a
gerontogogika handicapovaných. Karolinum, Praha 2000):
represe a lhostejnost – raný a strední starovek
utilizacní postoj – starovek
charitativní postoj - stredovek
humánne filantropický postoj – renesance
altruisticko-segregacní postoj – osvícenství
rehabilitacne emancipacní postoj – 19. a 20. stol.
12
preventivne integracní postoj – konec 20. století
Analýza práv pacientu a jejich filozofické zduvodnení
Lékar jako verejná osoba s možností morálního hodnocení ze strany
kolegu, pacientu a verejnosti se ve své cinnosti rídí deontologickým (etickým,
povinnostním) kodexem, pocínaje požadavky Hippokratovými. Z tohoto
hlediska je etický kodex práv pacientu novinkou a reší veky tolerovanou
asymetrii vzájemného vztahu mezi lékarem a pacientem. Souvislost
s prechodem od paternalistického vztahu lékare k pacientovi k vzájemnému
partnerství (viz Haškovcová, H.: Lékarská etika, s. 95-101).
Otázka porozumení sami sobe je základním predpokladem porozumení
jiným. Z tohoto hlediska je významný vztah mezi individualizací cloveka
(jedinecností) na jedné strane a jeho socializací (zaclenením do lidské
spolecnosti) na strane druhé (viz Jankovský, J., s. 52 –54). Cílem výchovy
v etice je mj. zformovat osobnost (viz Tournier, P.: Osoba a osobnost) a
vnímat ji jako bio-psycho-duchovní bytost, jež se projevuje rozhodováním,
hodnotovou orientací, zacílením a zakotvením života.
Sebepoznání a sebepojetí.
14
Sebevýchova (autoregulace) cloveka. Predpokladem sebevýchovy je
sebepoznání – reflexe a sebereflexe. Východiskem je získání nebo posílení
sebevedomí.
Charakterové rysy jako vlastnosti oznacující chování jednak vuci sobe
samému a jednak vuci ostatním lidem.
Vztah cloveka k okolnímu svetu (viz Jankovský, J., s. 71-76).
Clovek a sociální prostredí (viz Jankovský, J., s. 77-85).
Vztah cloveka k prírode (viz Jankovský, J., s. 85-92).
Ekologická (enviromentální) etika jako: „… soubor zásad a pravidel, která
cloveku naznacují, jak by se mel chovat ve svém obcování se vším
mimolidským svetem.“ (Kohák, E., s. 16; Thomasma David C., Kushnerová,
T., s. 339-354)
Ekologie hlubinného ztotožnení (viz Kohák, E., s. 122-126).
Literatura: Brezinka, W.: Filozofické základy výchovy, Praha 1996
Jankovský, J.: Etika pro pomáhající profese, Triton, Praha 2003
Kohák, E.: Zelená svatozár. Kapitoly z ekologické etiky, Slon,
Praha 2002
Librová, H.: Pestrí a zelení : kapitoly o dobrovolné skromnosti,
Veronica – Hnutí DUHA, Brno 1994
Lorenz, K.: 8 smrtelných hríchu, Panorama, Praha 1990
Thomasma David C., Kushnerová, T.: Od narození do smrti,
Etické problémy v lékarství, MF, Praha 2000
Tournier, P.: Osoba a osobnost, Návrat domu, Praha 1998
Názorová pluralita na život a svet a její hranice
Cíl:
naucit studenty chápat vztah k životu jako k hodnote nejvyšší a v celém
jeho spektru (vcetne slabých, nemocných, postižených apod.)
Obsah:
Podstatou cloveka je jeho lidství. Cloveka clovekem ciní integrita animality na
jedné strane a transcendentality na strane druhé. Nejvlastnejším obsahem
smyslu a hodnoty lidského života je odpovednost za vlastní život
a spoluodpovednost za život druhých.
Bioetika jako systematické studium lidského chování v oblasti vedy
v oborech dotýkajících se života a péce o lidské zdraví (viz Dolista, J. – Vurm,
V.: Vybrané kapitoly z bioetiky, ZSF JU, C. Budejovice 2004). Taktéž
Jankovský, J., s. 112-126).
Interrupce (viz Haškovcová, H., s. 113-129